Podle organizátorek Marty Slezákové, Daniely Bukovské a Jaroslavy Maršíčkové se s tím nic nedá dělat. Na prchavé okamžiky spontánních dětských reakcí, se totiž dopředu připravit nelze.

Organizátorky akce však naplňuje pocitem štěstí také další věc, tedy nejen samotné rozbalování dárků nebo vystoupení dětí s básněmi a písničkami před ozdobeným stromečkem.

„Největší radost máme z toho, když se děti i po létech do Dětského domova na Racku, třeba na vánoční besídku, vracejí. A také když se pak dozvídáme, že mají práci, založily rodiny a žijí čestným životem. Právě to ukazuje, že výchova a přístup vychovatelek z Racku, které dětem dávají více, než musejí, zúročují děti ve svém dalším životě. A to je naprosto úžasné," míní Marta Slezáková.

Obyvatelé Dětského domova Racek si sobotu užili nejen při tradičním rozbalování dárků, ale zúčastnili se také pečení a degustace trdelníku.

Hana Urbanová: Největší dar dají rodiče dětem, když jim ukáží, že myslí na druhé

Už patnáct let je u akce Ježíšku, prosím Tě, také ředitelka Dětského domova Racek Hana Urbanová.

Co se za těch patnáct let změnilo?

Ve vztahu občanů z celého Benešovska, protože pro naše děti dělají spoustu dobrého nejen obyvatelé Benešova, ale například také Vlašimi, se nezměnilo nic. Děti díky nim pokaždé dostanou dárky, o které si napsaly.

Jsou dárci stále titíž lidé, nebo se jejich kmen rozšiřuje?

Na původní dárce se postupně nabalují další. Platí to, i když s námi pořád zůstávají i ti, kteří se do akce zapojili už první rok.

Když porovnám loňské předávání dárků, připadá mi, že je tu tentokrát méně dětí…

Ano, je to tak. Dvacetiletí kluci, kteří dostudovali, se chtěli osamostatnit, proto z dětského domova odešli, i když u nás ještě dalších šest let mohli zůstat. Některé předškolní děti zase našly domov v pěstounských rodinách a další se vrátily do svých vlastních rodin.

Zhodnoťte, prosím, celou tradiční akci Ježíšku, prosím Tě.

Těší mě, že se pokaždé najde spousta lidí, kteří chtějí udělat radost dětem z dětských domovů. To je vidět i na benešovském náměstí, kdy přání dětí přicházejí plnit i maminky s malými dětmi a tím je vlastně učí to, že existují také děti, které nemají možnost být se svou mámou a svým tátou. To, že myslí i na druhé a tenhle svůj přístup předávají další generaci, je myslím ten největší dar, jaký svým vlastním dětem mohou předat.

Co vás přivedlo do Dětského domova Racek?

Jaroslava Kaprálek, Bukovany: 
Jsem tu poprvé, přijela jsem i se svými třemi dětmi, abychom udělali radost dětem, které nemají tu možnost, aby jim ji udělali vlastní rodiče. Dětem z Racku jsme s manželem Jirkou koupili čtyři plyšové medvědy.

Martin Jandač, Chotýšany: 
Do Dětského domova Racek jezdíme pravidelně. Před čtyřmi roky nás se žádostí o pomoc oslovila ředitelka chotýšanské školy Daniela Bukovská a my teď zase oslovujeme naše přátele, kteří na dárky významně přispívají. Paní Bukovská nám také posílá seznam dětských přání, proto nejezdíme ke stromu na benešovském náměstí. Na Racek jsme tentokrát přivezli koloběžku, fotbalové brankářské rukavice, míč a také balíčky kosmetiky. Tyhle dárky ale dostanou i děti v Dětském domově Sedlec-Prčice.