První betlém u nás stál v roce 1560 v jezuity spravovaném pražském kostele sv. Klimenta. Jen o něco později ho měli ve Staré Boleslavi, v Olomouci, Litomyšli a v dalších městech. Zpravidla však pouze v chrámech. K pozlacené, stříbrné, drahokamy osázené barokní nádheře přibývaly časem i figury z vosku, oblékané do skutečných šatů.

Některé hýbaly rukama, nohama i hlavou a výjevy narození a klanění se stávaly výjevy panoptikálními, poutajícími pozornost věřících ještě daleko víc než bohoslužba. Když k tomu do děje narození začaly vstupovat epizody světské, prohlásil císař Josef II. betlémy za „víry nedůstojné dětské hračky“ a z kostelů je vykázal.

Tím však dal zelenou lidovým tvůrcům, kteří nechtěli přijít o ztvárnění příběhu jim tak blízkého: chudá matka, otec tesař, novorozeňátko ležící jen tak, bez plenek, na seně v jeslích, sounáležitost stejně nuzných daráčků. Došlo ke zlomu – lidé si začali betlémy vyrábět sami.

Punčochář v Guinnessovce

První český mechanický betlém prý spatřila veřejnost už roku 1680 v Jindřichově Hradci. O jeho tvůrci toho moc nevíme. Je však zřejmé, že se v této končině figurky hýbaly i v dalších betlémech. Např. roku 1847 zvaly Jindřichohradecké noviny k prohlídce „dřevěných jeslí s mechanickým zařízením“ místního truhláře Tomáše Novotného.

Tehdy se na ně šel podívat i devítiletý Tomáš Krýza, budoucí punčochářský mistr a všeuměl. Dílo ho fascinovalo tak, že si předsevzal časem vyrobit něco podobného, ba ještě lepšího. V osmnácti začal záměr realizovat. Trvalo mu to 60 let!

Po Krýzově smrti našlo veledílo útočiště v jindřichohradeckém muzeu, kde je vystaveno dodnes. Jde o největší lidový mechanický betlém na světě, uváděný v Guinnessově knize rekordů. Plochu 120 metrů čtverečních „obývá“ 1398 figurek a dalších artefaktů. Jsou kašírované, hlavičky mají z pozlacovačské hmoty, tělíčka, ruce a nohy vyřezané ze dřeva a jednotlivé dílky spojují drátky umožňující pohyb. Jen ruční mechanický pohon dnes vystřídal „moderní“ elektrický.

Česko zpívá koledy. Ilustrační foto
Koledy s Deníkem bude letos celá republika zase zpívat pouze on-line

„Ukřižovaní“ betlémáři z Třebechovic

V Třebechovicích pod Orebem žili tři Josefové: rolník a truhlář Probošt, hluchý řezbář a kopytář Kapucián a sekerník Friml. Téměř 40 let spolupracovali na tvorbě „zázraku“ – světoznámém Třebechovickém betlému. Své dílo poprvé představili „lidu českému i cizozemcům“ roku 1906 na výstavě Zemské jednoty řemeslnické v Chrasti u Chrudimi. Vzbudilo nadšení. Gigant měřící 6,89 x 1,89 x 2,35 m, osázený více jak 400 figurkami a 1600 vyřezávanými součástmi, předvádí celou biblickou legendu – od narození přes utrpení až k ukřižování. Postupně putoval na další výstavy a všude získával nejvyšší ocenění.

Uznání však přinášela spíše nouzi než bohatství. I na transport „exponátu“ si musel hlavní protagonista Probošt půjčovat. Jeho grunt upadal a „zázrak“ po vší té slávě skončil v kůlně. Naštěstí ho prý objevil mladý kantor, vzal si úvěr u místního podnikatele, betlém odkoupil a nechal opravit. Zdálo se, že renomé bude mít pokračování. Třebechovický poklad se stal opět předmětem obdivu. Ještě krátce po první světové válce novináři jásali: „Řezbářské umění slaví triumf!“ Vzápětí však musel být betlém ukryt před kořistnými okupanty.

Za přechodný příbytek mu posloužila pivovarská lednice. Dílo zazářilo opět až roku 1967 na Světové výstavě v Montrealu. Svět byl ohromen, ale o tvůrcích nevěděl vůbec nic. Kronikář Emanuel Miškovský nakonec napsal: „Probošta, Kapuciána i Frimla svět ukřižoval! Probošt přišel o grunt, Kapuciánovi vzala bída, hlad a podvýživa děti, první i druhou manželku. Skončil v chudobinci, kde mu ještě dva dny před smrtí ukradli peřinu.“

Přijďte pobejt

Zdánlivě ve stínu betlémů z Jindřichova Hradce a Třebechovic stojí méně rozměrná nádhera jilemnického kantora Jáchyma Metelky. Unikátní dílo sestává mj. ze 350 figurek, z nichž 142 vykonává neuvěřitelných 350 pohybů. Dřevař řeže polena, tkadlec drhne len, matka konejší dítě, jsou tu havíři, ovce, zápasící berani, dva andělé kolébají Ježíška a šest jich létá nad stájenkou, o narození Ježíška rokuje skupina židovských mudrců, zatímco v kulaté věži nad městem pobíhá rozčilený Herodes.

Betlém pana učitele je i nádherně ozvučený: ponocný troubí, kukačka kuká, kapely dokážou zahrát pět různých koled. Zaslechnout lze rovněž hlas evropské rarity – jilemnických radničních hodin, tzv. opakovaček. Překvapení návštěvníci, včetně technicky nejzdatnějších, často ale většinou marně pátrají po principu mechanismu.

Protektor tohoto výtvoru a historik Metelkova betlému J. Luštinec napsal: „Ne bez dojetí stojíme nad tou nádherou a prohlížíme strojové zařízení jedinečného díla. Tři závaží a jedno pero uvádějí do chodu na pohled nepřehlednou spleť provazů, kovových i dřevěných kol, vaček, táhel pod celým betlémem rozložených, připomínající obrovský hodinový stroj…“

Jáchym Metelka se synem Václavem na betlému pracoval přes 30 let. Je fantastický – přijďte pobejt!

Skleněné zázraky

Až do 60. let minulého století zmiňovala odborná literatura jen tři místa na světě, kde skláři dokázali foukat betlémské i jiné figurky z vinuté barevné skloviny: francouzské sklárny v Nevers a Arles a italskou sklárnu v Muranu u Benátek. O Čechách se v této souvislosti nezmiňoval nikdo. Přesto se naši skláři na Jablonecku už v 2. polovině 19. století pokusili o totéž. Dokonce byli tak úspěšní, že jim chtěli výrobu uzmout Pražáci.

Neuzmuli. V Železném Brodě se objevil svitavský rodák, sklářský výtvarník a sochař Jaroslav Brychta. Už při studiu na pražské UPŠ se zaměřoval na tvorbu poetických figurek – nejprve z korálků, později vytahovaných ze skleněných tyčinek nebo foukaných nad plamenem. Na počátku 30. let minulého století je dokonce modeloval ze žhavého skla. V 60. letech pak navrhl a se svými spolupracovníky z barevné skloviny vyfoukal betlém, který stejně jako ten třebechovický nadchl v Montrealu. Ve světě neměl obdoby.

Rok poté vznikl v Železném Brodě další unikátní betlém z foukaného barevného skla – dílo bratrů Josefa a Miroslava Hlaváčů. I v tomto případě šlo o železnobrodský krajový svéráz. Místo tří králů chváta- jí k Jezulátku tři obyčejní kluci, daráčci mu přinášejí rybu, kachnu, přivádějí vzpouzející se kozu.

Není betlém jako betlém

Po převratu roku 1989 začalo tvůrců betlémů náhle přibývat (nebo se přestali skrývat), a to i v regionech, které historicky betlémářskými středisky nebyly. Tvůrci však stále častěji opouštějí tradiční figurkovou sestavu a za Svatou rodinou posílají osazenstvo „aktuálnější“.

V karlštejnském loutkovém betlému Ladislava Trešla a Vlastimila Elšíka, rozloženém na 80 metrech čtverečních, je mezi 50 figurínami vysokými od 30 do 70 centimetrů například „dvanáct apoštolů českých dějin“, od sv. Václava přes Rudolfa II. až k T. G. Masarykovi. V loštickém betlému Jaroslava Beneše zase třeba slaňuje stěnu mírovské věznice z lípy vyřezaný Jiří Kajínek.

Beneš je vyučený truhlář, který s polínkem a nožem pracoval už jako malý kluk. Jeho první betlémská figurka představovala jednoho z návštěvníků mohelnického kostela, kde řezbář ministroval. Byla tak věrná, že ji chtěl dotyčný koupit. Postaviček každý rok přibývalo. Modelem byli většinou místní lidé: táta švec, starosta, tvarůžkář, dirigent loštické kutálky, skladatel Jaroslav Wykrent aj. Betlém má vynikající architekturu včetně místní radnice, fungující mlýn i s hastrmanem a mezi anděly rozpřahuje svá ochranná křídla paní Benešová.

Strach před zloději

Bývalo běžné, že majitelé betlémů o Vánocích přijímali každého, kdo se chtěl „kouknout“. K šest metrů dlouhému malovanému betlému stavěnému řídícím učitelem Jaroslavem Veselským, varhaníkem a sběratelem koled, dokonce přicházeli i třebíčští Židé s dětmi majícími legraci z čerta sedícího na střeše stájenky, krav vykonávajících „potřebu“ či arkýřové kadibudky.

Zvyk „otevřených dveří“ trval 100, možná 200 let. Po roce 1989 však začali majitelé betlémů dveře svých příbytků zavírat. I mnohé farnosti jímal strach přiznat, že něco jako betlém v kostele vůbec mají. Nebylo divu. V tehdejším česko-moravském Klondiku byl dle zprávy ČT uveřejněné i časopisem Betlémy a betlémáři od roku 1990 do roku 1994 ukraden a zřejmě vyvezen do zahraničí bezpočet starožitností včetně asi 200 lidových betlémů.

V táborském kostele ukradli alespoň vzácného „Melichara“… Obavy neminuly ani Mekku betlémů hornických – Příbram. Jejich protektor Ján Chvalník tehdy konstatoval: „Chození na betlémy skončilo. Jen dvě tři rodiny tu a tam někoho přijmou, a to ještě na doporučení. Existuje tu betlém s významnými evropskými stavbami, jiný zase zaujímá 20 metrů čtverečních. Vše je ale v soukromém vlastnictví a nikdo nic nezpřístupňuje…“

O to víc těší výjimka – Třešť s více jak 15 betlémáři a přibližně 50 místními, co betlém vlastní. Mnohé rodiny je kolem Vánoc ve svých soukromých příbytcích zpřístupňují. Návštěvníci přijíždějí zdaleka, ba i ze zahraničí. V třešťském informačním středisku dokonce dostávají mapu s označením rodin, které se svůj skvost ukázat nebojí.

Ježíšek v zákopech a za mřížemi

Betlémy přinášely radost, i když některé vznikaly za podmínek velice těžkých. Plzeňské národopisné muzeum například deponuje přenosný rozkládací malovaný betlém zhotovený krejčím Václavem Tillinerem o Vánocích roku 1917 v zákopech u Mont Cingarella na italské frontě. Známý je i „papíráček“ vyrobený vězněm odsouzeným za krádeže.

Roku 1951 ho z volyňské věznice poslal svému soudci s dedikací: „Za to, že jste se ke mně choval jako k člověku!“ Kunsthistorička dr. Věra Remešová se zase zabývala dílem vltavotýnského malíře Jana Švehly. Za druhé světové války ležel ve cvikovské vězeňské nemocnici, kde ho lékaři vyzvali, aby, umí-li malovat, pro tamní káznici vytvořil betlém.

Dostal k tomu papíry z obalu od cukru a nejnutnější barvy. Do díla se pustil v půli listopadu 1943. Po válce dr. Remešové napsal: „Prožíval jsem blahý pocit, když jsem jesličky pro nemocné všech národností dodělal… Při tvoření jsem byl veden myšlenkou, aby jesličky způsobily radost a osvěžení, což je ve věznici tak cenné a potřebné, že nemá nikdo ponětí o velikosti tohoto působení a blahodárného účinku…“ Betlém byl 2,5 m dlouhý, 1,5 m vysoký a 75 cm široký.

Ve 25 skupinách v něm pastevci pásli ovce a vyhrávali hudci v čele se strakonickým dudákem. Daráčci nesli Ježíškovi jehňata, babička s vnoučaty cosi ve džbánku a dědeček v košíčku slepici. Jiní zase vezli na trakaři mouku a vznášející se andělé rozhazovali květy. Pozadí tvořily hradby Betléma a oblouky hvězd. A také tam byl český pastýř a jeho německý kolega, společně oznamující Narození Páně.

Za dráty koncentráku

Ženský koncentrační tábor Svatava v někdejších Sudetech byl vlastně pobočkou tak strašně obávaného Ravensbrücku na českém území. Němci tam věznili nejen Češky, ale též Francouzky, Italky, Španělky, Rusky, Polky, Židovky, Romky a ženy mnoha dalších národností. Za mřížemi jich živořilo přes 1000. Z těch, co přežily transporty smrti v roce 1945, se občas některé vracely do Svatavy uctít památku nepřeživších spoluvězenkyň. Roku 1975 se na místě objevila i vězeňkyně číslo 34863 Nadja Blaganje Leinassiová z tehdejší Jugoslávie.

Pro pamětní síň někdejšího koncentráku přivezla 30 let pečlivě chovaný dárek – papírový betlém. Vlastně jen betlémek. Její průvodce, dokumentarista a regionální historik Václav Němec, o jeho původu vyprávěl: „Z vykradeného balíčku, který předtím dostala, a z odpadových papírů nalezených v lágru před Vánoci roku 1944 tajně slepila a omalovala betlémský chlév se zamřížovaným oknem. Před stříškou z vlnitého papíru leží Ježíšek, u něhož klečí Panna Maria. Ke stříšce Nadja přilepila hvězdu s nápisem PAX.“

Daráčky však v tomto unikátním díle nečekejte. Nejsou tam, protože tenkrát nikdo nic neměl. Z jedné strany přicházejí ke chlévu pouze dvě postavy: stařenka opírající se o hůl a žena v modře pruhovaném vězeňském mundúru. Z druhé strany se přibližuje dvojice mladých lidí, matka s dítětem a kluk s rukama v kapsách. Že by naděje? Malý Spasitel však dodnes klidně pospává v jeslích…

Lidoví tvůrci nechtěli přijít o ztvárnění příběhu jim tak blízkého – chudá matka, otec tesař, novorozeňátko ležící jen tak, bez plenek, na seně.

Jilemnický kantor Jáchym Metelka vytvořil pohyblivý a nádherně ozvučený betlém, kde kromě kukačky či troubení ponocného lze zaslechnout třeba i zvuk jilemnických radničních hodin České betlémářství odjakživa poutalo pozornost celého světa Skleněný poklad bratří Hlaváčků vznikl v Železném Brodě

Zvyk „otevřených dveří“ trval 100, možná 200 let. Po roce 1989 však začali majitelé betlémů dveře svých příbytků zavírat.

Umělecký zázrak z Třebechovic je osázený více jak 400 figurkami Tři Josefové – sekerník Friml, rolník a truhlář Probošt a hluchý řezbář a kopytář Kapucián téměř 40 let spolupracovali na tvorbě světoznámého Třebechovického betlému V devíti letech spatřil Tomáš Krýza dřevěné jesle s mechanickým zařízením. Očarovaly ho. Od té doby snil o tom, že jednou vyrobí podobné, ještě větší, ještě krásnější. Na svém veledíle pracoval celých šedesát let!

Řekli o betlémech

JAN NERUDA, novinář, spisovatel, básník:

„Strůmek se pro mne nestrojil nikdy, ale měli jsme jesle, papírové, dosti velké, že pokryly stolek. Nahoře nad skalou ,Betlém‘, se zcela evropskými ovšem domy a věžemi, pak cestičky po skále a dole chlév se svatými figurkami. Na prostranství venku šli pastuchové nesoucí dary a někde nějaká pasoucí se ovečka. Pán Bůh ví, odkud k nám ty jesle přišly.

Byly však už tak zašlé, prachem polepené, že Ježíšek vypadal věru jako mouřenínek. Před Vánoci tatínek jesle snesl z půdy, na průjezdě ofoukal a hned na to začaly správky. Starý mech se odhodil k peci a naložil všude čerstvý. Na anděla udělala se nová sněhová paruka. Dary na ramenou pastuchů se pěkně narovnaly a kde který venkovan už nebyl na nohou dosti pevný, podlepilo se mu nové dřívko…“

MIKOLÁŠ ALEŠ, malíř:

„Když jsem robil pro Dědictví Komenského betlém, poslal jsem listy nejprve malým chudým klučíkům. Hoši zůstali jako zařezaní, figurky očima zrovna nakusovali, stáli jako z kamene a najednou povídá jeden z nich: ,To si nechám až do smrti.‘ A když mně o tom povídali, všechno se ve mně rozesmálo, já si zamnul ruce, chodil po světnici, na svůj betlém jsem se několikrát podíval a měl jsem velkou, čistou, pravou radost…“

ZDENĚK BUCHVALDEK, herec:

„Před časem jsem musel zastavit před jedním pražským obchodem. Samozřejmě, že jsem jako vždy někam pospíchal, ale nedalo mi to, setrval jsem chvíli před výkladní skříní, kde byly vystaveny krásné Alšovy jesličky. Měl jsem takové v dětství. Tatínek je schovával od svého mládí a já se na ně vydržel vždy velmi dlouho dívat. A tak jsem tedy stál na chodníku a uvědomil si, že jsou zase Vánoce. Ty jesličky mi připomenuly zázrak lidské lásky, sílu citu k rodině, moc dětské radosti, hodnoty chtění někoho obdarovat, pomoci tomu, kdo pomoc potřebuje…“

JOSEF BEK, herec:

„Ve třetím ročníku obchodní akademie jsem od rodičů dostal k Vánocům krkonošský betlém, který vyřezal lidový umělec pan Tomíček ze Semil. Od oněch Vánoc jej po celé ty desítky let stavím pod stromeček. To je podstata a stálá součást mých Vánoc, symbol celého lidského věku, kolem něhož vždy zasedli ti, kdo si byli blízcí a měli se rádi. Až na Štědrý den ráno, jako každý rok, zavěsím nahoru anděla, vyslovím nahlas a s hlubokým přesvědčením slova vyřezaná do jeho stuhy: ,A na zemi pokoj lidem dobré vůle!‘“

VLADIMÍR PRECLÍK, sochař a řezbář:

„Betlémy jsou u mne spojeny s intenzivními zážitky z dětství, se vzpomínkami na otce, který, ač byl mašinfíra, vyřezával překrásné daráčky. Dělal je pro betlém náš, ale také pro naše kamarády. Bylo vždycky trochu napínavé, jestli je stihne dodělat, jestli já je stihnu doručit včas.

Obyčejně se to podařilo, a ta radost, že jsme někoho potěšili, se mi vybavuje dodnes. Se ženou, která je také sochařka, o Vánocích strojíme strom až do stropu a tátův betlém je pod ním…“

P. KAREL PROCHÁZKA, kanovník vyšehradský:

„Ještě tenkrát, když se tělo k hrobu pochyluje, rádi se kocháme vzpomínkami na jesličky. Lid náš je miluje a velmi hojně staví. Je zajímavé sledovati, čím mysl zbožná ráda obohacuje děj svaté noci betlémské. V mechu hoví si vedle sebe kozy i lvi, jsou tu ovečky, krávy rozmanitě seskupené, sloni, velbloudi, koně, střelci, poustevníci, kominíci, hudci, mlýny, hrady, pastoušky, promíchán je Východ se Západem, novověk se starověkem, vše v porozumění a míru…“

Před dvěma lety se do Třeště na Jihlavsku sjelo více než šedesát betlémářů a řezbářů na 17. ročník Dřevořezání. Vyráběli figurky do společného mezinárodního betléma, vystaveného v třešťském muzeu betlémů, ale i do betléma v životní velikosti, vystaveného nedaleko centra města.